The Washington Post označil knihu Proč žáci nemají rádi školu? od profesora kognitivní psychologie Daniela T. Willinghama za „triumf kritického myšlení“. Odborníci ji doporučují nejen všem učitelům, ale také například rodičům, kteří se rozhodli vzdělávat své děti doma. Kognitivní vědy totiž nabízí prokazatelně užitečné způsoby, jak přemýšlet o učení, motivaci a emocích dětí. A Willingham má ještě jednu vlastnost: umí skvěle vysvětlovat. Knihu aktuálně v českém jazyce vydává EDUkační LABoratoř ve spolupráci s Nakladatelstvím publishED. Jejímu autorovi jsme při té příležitosti položili několik otázek.
Originální znění rozhovoru v anglickém jazyce najdete na Cognitive scientist Daniel Willingham: Teachers tell me my book has changed their practice for better
Jaká byla vaše školní léta?
To hodně záleželo na mých učitelích a kamarádech v jednotlivých ročnících. Obecně se ale dá říct, že jsem si školu skutečně oblíbil až na vysoké.
Je vůbec možné, aby školu měli rádi všichni žáci?
Jak se říká: „Očekávej nejhorší, doufej v nejlepší!“ Určitě bychom se měli snažit o to, aby každý žák školu vnímal jako něco, co se mu ve výsledku vyplatí. A to je něco jiného než zábava. Věcmi, které jsou náročné a občas frustrující, se zabýváme všichni. Jakmile ale dosáhneme našeho cíle, dostaví se radost a potěšení.
Daniel T. Willingham vystudoval psychologii na Duke University (1983) a v roce 1990 získal titul Ph.D. v oboru kognitivní psychologie na Harvard University. Je profesorem psychologie na University of Virginia, kde vyučuje od roku 1992. Napsal několik knih a jeho pojednání byla přeložena do sedmnácti jazyků. V roce 2017 ho prezident Barack Obama jmenoval členem National Board for Education Sciences. // Foto: archiv DTW
Jste kognitivní vědec. Co si pod tímto termínem má představit učitel, jenž se s ním setkává poprvé?
Kognitivní vědy zkoumají lidskou mysl. Spojují výzkumné metody a poznatky z vícero oborů, mimo jiné z psychologie, neurovědy, filosofie, antropologie a informatiky.
Je podle vás znalost principů myšlení, jak je odhalují kognitivní vědy, nezbytnou výbavou každého učitele, nebo je možné žáky skvěle vyučovat i bez toho?
Mám za to, že mu může zásadně pomoci. Každý učitel má v hlavě nějaký model toho, jak se děti učí, co je motivuje a jaké emoce prožívají. Na jeho základě pak rozhoduje, jak jednat a reagovat v každodenních situacích ve třídě. Výzkum na poli kognitivních věd učitelům může nabídnout nové a prokazatelně užitečné způsoby, jak o učení, motivaci a emocích dětí přemýšlet.
Co byste vyzdvihl jako příklad vynikající praxe, kterou byste rád viděl v každé škole? Například Michaela Community School v Londýně vyučuje v souladu s poznatky kognitivních věd a její kritici ji označují jako továrnu na učení.
Konkrétně o Michaela Community School mi chybí dostatek informací k tomu, abych to mohl blíže posoudit. S jistotou ale mohu říct, že existuje pluralita cest, jak uzpůsobovat školy a třídy v souladu s principy kognitivních věd. Je to podobné jako s architekturou: Pokud při navrhování budovy nerespektujete principy fyziky a vlastnosti materiálů, vaše budova nebude stát. Samotná fyzika ani vlastnosti materiálů vám ovšem neřeknou, jak má vaše budova vypadat — to závisí na její velikosti či užitých materiálech. Stejně tak kognitivní vědy ukazují obecné principy toho, jak docílit ve výuce úspěchu – nepředepisují však konkrétní metody výuky.
V Česku se aktuálně hodně mluví o badatelské výuce. Mnozí učitelé do ní investují spoustu času a sil. Vy namítáte, že chtít, aby žáci přemýšleli jako vědci, není realistický cíl. Říkáte, že žáci nejsou experty, ale začátečníky, a proto i jejich způsob přemýšlení je zcela jiný. Lze podle vás postavit badatelsky orientovanou výuku tak, aby se opírala o poznatky kognitivních věd?
Nemyslím si, že by děti neměly nikdy zkoumat nebo objevovat. Jednoznačně se jedná o důležité návyky mysli. Zároveň jsem ale přesvědčen, že by učitelé měli být realističtí ohledně toho, co děti doopravdy dělají, když se těmto aktivitám věnují, a jaký užitek jim to přináší. To platí i pro otázku, co taková výuka bude znamenat pro učitele samotné — jak ji naplánují a provedou tak, aby žáci dosáhli vytyčených cílů a očekávaného užitku.
Foto: archiv DTW, grafika: EDU
Proč by se měli učitelé vzdělávat o lidské kognitivní architektuře v době vzestupu umělé inteligence, která představuje myšlení nezatížené limity lidského mozku? Nebude nástup AI do vzdělávání faktorem, který výuku promění natolik, že kognitivní vědy přestanou být relevantní?
Nejsem zrovna futurista. Za tu poměrně krátkou dobu, co se věnuji výzkumu ve vzdělávání — je to asi 20 let — tu bylo hned několik technologií, které měly celý sektor změnit tak, že nezůstane kámen na kameni. Nikdy k tomu nedošlo. Proto mám důvod pochybovat o tvrzení, že tomu tak bude v případě umělé inteligence. Pochopitelně však učitelé musí být kreativní a hledat cesty, jak svým žákům AI zpřístupnit v pozitivním smyslu: aby jejich vzdělání nepoškodila a naopak mu prospěla.
Napsal jste: „Není nikdy chytré říkat dítěti, že je chytré. Věřte, nebo ne, ono kvůli tomu spíš zhloupne. Skutečně.“ Můžete to ještě rozvést? Nemají to dětem nikdy říkat ani rodiče? Jaké poselství vaše kniha přináší jim?
Tomuto tématu věnuji v knize celou kapitolu, takže je nesnadné odpovídat stručně. Jde o odkaz k tématu atribuce (či připisování; attribution), především na práci Carol Dweck. Ta ukazuje nevýhodnost představy — ať už u dětí, nebo dospělých — že úspěch je výsledkem jejich vrozené schopnosti, jejich inteligence. Daleko lepší je, pokud vnímají úspěch jako výsledek vlastní vytrvalosti a dřiny.
Vaše kniha se stala bestsellerem, který čtou učitelé po celém světě. Jaká zpětná vazba vás překvapila — ať už pozitivně, či negativně?
Pochopitelně mám radost z toho, že ji čte tolik lidí. Sem tam se objeví nějaká svérázná kritika, ale daleko častěji mi píší učitelé o tom, jak má kniha změnila jejich praxi k lepšímu.
Máte nějaký vzkaz pro své budoucí české čtenáře?
Doufám, že se váš vztah k mé knize bude podobat vztahu vašich žáků ke škole: užijete si ji, bude pro vás výzvou a alespoň trochu vás změní!
Rozhovor vznikl ve spolupráci s Pavlem Bobkem
Pavel Bobek se stal učitelem v Anglii. V Londýně učil na oceňované veřejné škole v přistěhovalecké čtvrti. Aktuálně působí v Praze na ZŠ Solidarita. Je členem Otevřena a Učitelské platformy. Věnuje se zejména popularizaci výzkumu ve vzdělávání a jeho implikacím pro každodenní učitelskou praxi. V roce 2022 byl jedním z finalistů soutěže Global Teacher Prize Czech Republic. Je autorem připravované knihy Učitelství jako řemeslo.
