Jak zajistit, aby třída plná žáků – často ze zcela rozdílného prostředí – fungovala a učitelé i děti se do ní těšili? A jak přistupovat k používání mobilních telefonů ve škole? Při příležitosti prvního českého vydání knihy TŘÍDA: Průvodce chováním žáků jsme se ptali jejího autora Toma Bennetta. „Představa, že se lidé budou chovat dobře jen proto, že sami chtějí, je lichá,“ říká v rozhovoru pro EDUkační LABoratoř.
Jak se z manažera nočních klubů stane učitel?
Vést noční kluby je práce vzrušující, zároveň ale velmi neuspokojivá. Po letech organizování večírků pro všechny kromě sebe mi začínalo být jasné, že chci najít práci, která by měla potenciál měnit svět k lepšímu a byla intelektuálně zajímavá. Když jsem jednoho dne v televizi viděl reklamu lákající k učitelství, v hlavě se mi najednou rozsvítila kontrolka, která říkala: to je ono! Pak už to pro mě byla jasná volba bez vnitřních bojů a dilemat. Jako by najednou celý vesmír chtěl, abych byl ve škole.
Tom Bennett je zakladatelem organizace researchED, která se zaměřuje na zvyšování výzkumné gramotnosti ve vzdělávání po celém světě. Tom je také redaktorem časopisu researchED. V roce 2015 byl jmenován vrchním poradcem britské vlády pro oblast chování žáků a rovněž předsedou komise pro duševní zdraví ve školách. Napsal čtyři knihy o vzdělávání učitelů a v roce 2015 byl mezi nominovanými na cenu nejlepší učitel světa v GEMS Global Teacher Prize. Je ředitelem společnosti Tom Bennett Training, která podporuje učitele a školy po celém světě. Tom je odborným asistentem Corpus Christi College (University of Cambridge).
tombennetttraining.co.uk
X: @tombennett71
Z pozice učitele jste se postupně dostal k poradenské a autorské roli. Mimo jiné působíte jako poradce konzervativní vlády pro oblast chování na školách. Označil byste svůj přístup k chování na školách také za konzervativní?
Je sice pravda, že politika má vliv na všechno kolem nás a že pokud chceme, můžeme ji vidět za každým naším krokem. Na druhou stranu není vše stranicko-politické nebo ukotvené v jedné ideologii. Šlo by bez problémů tvrdit, že britští konzervativci jsou všechno, jen ne konzervativní – pokud pod tímto slovem rozumíme snahu uchovávat tradice a udržovat tempo změn pomalé. Můj přístup ke vzdělávání je liberální. Klade si za cíl žákovi ve školní komunitě poskytnout maximum svobody, aniž by tato svoboda omezovala bezpečí, úspěch a prosperitu ostatních. Neopomíjí však ani význam potřeb komunity, které by měly být v rovnováze s potřebami jednotlivce. Kromě toho dává důraz na bezpečí a důstojnost každého žáka. Kam mě to politicky řadí, nechávám na každém z vás. Obvykle to bývá tak, že kdo se mnou souhlasí, vnímá mě jako „jednoho z nás“, a kdo ne, označí mě za „jednoho z nich“.
Profesní přípravu anglických učitelů na management chování žáků ve třídě jste v roce 2020 hodnotil negativně: ačkoli jde o zásadní téma, je nepraktická a nevěnuje se jí dostatek pozornosti. Došlo od té doby k posunu?
Ve Spojeném království, respektive Anglii (zatímco školství v Anglii řídí centrální vláda v Londýně, ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku je záležitostí regionálních vlád; pozn. red.), došlo k velkému pokroku, a to především díky úsilí učitelů, hlasům, jako je ten můj, a malému počtu sympatizujících politiků a ministrů, kteří si uvědomovali, co všechno je v sázce. Loni jsem přepsal pro školy závazné metodiky ohledně chování a další klíčové dokumenty, jako jsou metodika pro vykázání žáka ze třídy a školy a metodika k tématu duševního zdraví. V souvislosti s tím došlo k reformě požadavků na pregraduální přípravu učitelů a školní inspekce (OFSTED) nyní hodnotí chování žáků na základě zmíněných metodik. A tak přinejmenším v tomto ohledu bych řekl, že ačkoli je ještě dost co zlepšovat, je dnes Anglie v tom, jak připravuje učitele na management chování ve třídách, světovým lídrem.
Anglické školy působí rigidněji a přísněji než ve zbytku Evropy. Uniformy, krátké či téměř žádné přestávky, i menší prohřešky jako vyrušování nebo zapomenutý úkol bývají nezřídka sankcionovány ve formě zmíněného vykázání nebo nechání po škole. Je toto hlavní proud školství v Anglii, nebo jde jen o mediální obraz? Kde se taková kultura v jinak liberální zemi vzala?
Školy se ve svých přístupech liší. O uniformách se vedou debaty po celém světě a je pravda, že jde o něco, co si lidé s Británií spojují. Je to však součástí naší kultury, a pokud máme mít nějaký předepsaný dress code, pak je nejspíš důležité, aby se jím lidé řídili, stejně jako v každém jiném profesionálním prostředí. Co se přestávek týče, britské školy jich podle mě poskytují dostatek! Je pravda, že trestů je tu pravděpodobně více, ale každá komunita je má jako jednu z možných reakcí na přetrvávající nevhodné chování. Pokud je nevyužije, bude tu malá skupina žáků, řekněme přibližně pět procent, kteří si řeknou, že tohle prostě dělat nemusí. A to jsou obvykle ti, kdo školu a vzdělávání potřebují nejvíc. Takže pokud nechcete prohlubovat sociální znevýhodnění a udržet školy zdravé, musíte do celoškolních strategií managementu chování zařadit sankce – mírné, ale důsledné. Bez takové struktury nebudete mít svobodu, ale otroctví dané momentálními preferencemi jedince. Pro zanedbané žáky pocházející z nestabilního a nepodnětného prostředí by taková situace znamenala katastrofu.
Vaše kniha TŘÍDA: Průvodce chováním žáků se věnuje tématům jako zavádění třídních norem a budování kultury. Jedno z hlavních poselství textu říká, že žáky je potřeba naučit, jak se ve škole mají chovat. Na zdech vaší třídy by spíše než plakáty s nápisy typu „Jsi jedinečný!” visely souhrny pravidel chování. Neberou takové postupy žákům svobodu a individualitu?
Na stěnách vyvěšené seznamy pravidel jsou k ničemu, dokud ta pravidla nebudeme žáky učit. Učit žáky chování je způsob, jak jim pomoct k úspěchu v komplikovaném světě institucí, jako je škola. Pokud to neuděláme, necháváme žáky pocházející z nejhorších socioekonomických poměrů napospas osudu. Když někoho naučíte řídit auto, osvobodí ho to od nutnosti chodit všude pěšky. Ten, koho naučíte mluvit cizími jazyky, získá svobodu cestovat a lépe rozumět světu mimo svou vlast. Pokud dospělý dětem upře možnost naučit se správně chovat, je to jeho zásadní selhání v této roli a povinnosti. Děti potřebují, abychom je vedli na cestě k nezávislosti.
Koncept, který doporučujete, klade důraz i na vnější motivaci ve formě rutin, rituálů, odměn a sankcí ve třídách. V Česku existuje názorový proud učitelů, který se vnější motivaci vyhýbá a tvrdí, že základem školního úspěchu je motivace vnitřní. Jak byste se s touto námitkou vypořádal?
Představa, že se lidé budou chovat dobře jen proto, že sami chtějí, je lichá. Protože co když se prostě někomu chtít nebude? Co pak? Můj přístup kombinuje jak vnitřní, tak vnější motivaci. Učím děti, jak se chovat a proč na tom záleží. Pak je zvykám na toto chování v tom smyslu, že se pro ně stává automatismem, že se v něm cítí pohodlně. Když si však rozhodnou, že se nebudou chovat zdvořile a laskavě, vědí, že za to mohou očekávat formální důsledek. Přesně tak to funguje ve společnosti: učíme lidi, jak se chovat na veřejnosti, snažíme se je vést k tomu, aby se k ostatním chovali slušně, a pokud tak nečiní, následuje postih. Ukažte mi společnost, která se bez takového systému obejde! Stejně tak se bez těchto instrumentů neobejdeme ve školách. Musíme užívat obojí: vnitřní i vnější motivaci.
„Každé chování je komunikace” – tvrzení, které je široce rozšířené, nejen mezi učiteli. Vy jej však rozporujete. Proč?
Z triviálního hlediska pravdivé je. Každé chování je komunikace v tom smyslu, že si z něj něco můžeme vzít, něco se dozvědět. Ale co když to chování vyjadřuje přesně to, čím je? Co když dítě mluví sprostě k učiteli nebo sexuálně zneužívá spolužáka? Co tím vyjadřuje? Snaha vidět za vším chováním komunikaci vede učitele k víře, že může pokaždé objevit nějaké tajemné nenaplněné potřeby, postarat se o jejich naplnění a chování zas bude v pořádku. To ale zkrátka není pravda. Většina nevhodného chování není výsledkem záhadných potřeb, ale je dána zcela běžnými lidskými emocemi a přáními jako je touha po uznání nebo zábavě. Učitelé nemají čas na to být ve třídě psychiatry. Bylo by to nesprávné a neefektivní. Trpí-li žák zásadním a hluboko zasazeným traumatem, pak je na místě, aby se tomu věnoval specialista, ne učitel.
Jak mají učitelé z hlediska chování přistupovat k žákům, kteří pochází z náročných poměrů? Měli by k sociálnímu znevýhodnění přihlížet a být k žákům shovívavější?
V žádném případě! Představa, že žáci ze znevýhodněného prostředí nemohou dosahovat úspěchů, je pro tyto děti prokletím. Spíše než shovívavost potřebují školní prostředí naplněné jasnými očekáváními a výukou chování, s hranicemi a důsledností, prostředí, které je bezpečné a předvídatelné. Potřebují kurikulum chování víc než kdo jiný. A v takové škole se mohou naučit, že mají své pevné místo, že na nich záleží, že věříme, že mohou něčeho dosáhnout a že jsou lidské bytosti, které se mohou stát pány svého osudu. K tomu samozřejmě může být zapotřebí trocha podpory navíc, větší vytrvalost, více setkávání. Ale v jádru platí, že kurikulum chování je to, co jim prospěje nejvíc.
Existují pravidla dobrého managementu chování, která by měla platit v každé škole bez výjimky? Pokud ano, jaké by toto nepodkročitelné minimum bylo?
Shrnul jsem je ve své knize; říkám jim principy třídy. Jsou to:
1. Chování je součástí kurikula
2. Děti je potřeba naučit, jak se mají chovat
3. O chování nemluvte. Učte ho
4. Vytvořte prostředí, kde bude snadné chovat se dobře a obtížné chovat se nevhodně
5. Žádná jedna strategie nebude fungovat u všech žáků
6. Základem dobrých vztahů jsou vysoká očekávání
7. Žáci jsou sociální bytosti
8. Důslednost je základem všech dobrých návyků
9. Každý chce, aby na něm záleželo
10. Moje třída, moje pravidla
Váš přístup je v anglických školách často doprovázen explicitní a responzivní výukou s důrazem na ovládnutí učiva všemi žáky. Naši čtenáři už možná budou vědět, že důkazy pro tyto přístupy k výuce pochází z oblasti kognitivních věd a výzkumu efektivity učitelů. Čím jsou podpořeny vaše poznatky z oblasti managementu chování?
Vše, co píšu a co učitelům radím, vychází ze dvou zdrojů: praktická zkušenost s dobře fungujícími třídami a psychologie lidských interakcí. Celá behaviorální psychologie podporuje to, co podle všeho nejlépe funguje ve třídách: studie o konformitě, teorii společenského důkazu, behaviorismu, statusu a identitě jsou východiskem základních myšlenek mého přístupu. Jeho půvab spočívá v tom, že si vzhledem ke svému didaktickému charakteru může půjčovat důkazy z psychologie učení, jako jsou Rosenshinovy principy výuky, teorie kognitivní zátěže, procvičování vybavování z paměti a podobně.
Jak nahlížíte na používání mobilních telefonů ve školách? Anglie jej nedávno zakázala, další země se přidávají. I v Česku sílí hlasy volající po regulaci, ale zatím je to na jednotlivých školách.
Školy by měly mobilní telefony zakázat, a to bez výjimek. Nemám o tom nejmenší pochybnosti. Mají obří vliv na tyto tři oblasti:
1. Učení. Chytré telefony jsou jako černé díry, které doslova nasávají vaši pozornost. Přitom pozornost a soustředění jsou právě tím, o co ve školách jde. A co hůř, mají největší vliv na žáky, kteří jsou nejvíce pozadu.
2. Bezpečí. Děti jsou – bez dohledu – vystaveny libovolnému nevhodnému obsahu, ať jde o horory nebo porno. Napadlo by snad jakéhokoli rozumného dospělého toto dopustit? I když vlastnímu dítěti důvěřujete, vždycky se mohou vedle něj najít ti, kdo mobil zneužijí ke hrůzným účelům. Sexting nebo kyberšikana se staly děsivou součástí života pro příliš mnoho dětí.
3. Socializace. Kdo je na mobilu, nachází se mimo prostředí okolo něj. V tomto stavu se děti jakožto sociální bytosti nenaučí komunikovat s druhými. Stahují se do virtuálních světů, které jim mohou připadat bezpečné, ve skutečnosti jsou však vězením.
Školy, které mobily jednou zakázaly, toho nikdy nelitovaly. Pracoval jsem se stovkami z těch, které to udělaly, a ačkoli to zpočátku může být náročné, žáci, zaměstnanci škol i rodiče tento krok v drtivé většině podporují.
Co si mohou z vaší knihy vzít alternativní školy, které mnohdy kladou menší důraz na řád a pravidla?
Není svobody bez hranic. Poskytneme-li každému dítěti absolutní svobodu, najdou se takové, které budou ostatní trápit, obtěžovat, šikanovat, nebo se přinejmenším nebudou účastnit učení. To není svoboda – to je tyranie silných a nelítostných. Všechny společnosti potřebují hranice, a eventualita sankcí musí být strážcem těchto hranic. Ale to ještě není vše: musíme přijmout za své, že chování je potřeba žáky učit. Musíme žákům ukazovat, že nám na nich záleží, že jsou důležití. A právě proto, že nám na nich záleží, je budeme ochraňovat před sebou navzájem tak dlouho, dokud jednoho dne nebudou schopni chovat se jeden k druhému slušně a s respektem. Když to neuděláme, zradíme je. Potřebují nás. Vždy nás potřebovali. Je to naše zodpovědnost – povinnost, které my dospělí musíme dostát.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s Pavlem Bobkem
