Jaký vliv na děti má to, o čem si doma povídají rodiče při večeři? Mají se děti ve třídě dělit do skupin podle výkonu? Jsme dnes chytřejší než lidé před sto lety? Autor publikací o vzdělávání a zkušený pedagog David Didau se v knize Za děti chytřejší zabývá tím, co významně ovlivňuje naši schopnost učit se a myslet. Knihu aktuálně v českém jazyce vydává EDUkační LABoratoř ve spolupráci s Nakladatelstvím publishED. Autora jsme při té příležitosti požádali o rozhovor.
Originální znění rozhovoru v anglickém jazyce najdete na Let’s make kids cleverer. They will be more likely to live a fulfilled life, says David Didau
Jedna z častých kritik českého školství zní, že žáci obvykle kopírují vzdělávací dráhy svých rodičů a školy neumí zvýšit sociální mobilitu dětí z méně podnětného prostředí. Podtitul vaší knihy Za děti chytřejší je Snižování rozdílů ve školní úspěšnosti. Jaký recept nabízíte?
V knize ukazuji, že klíčovým faktorem ovlivňujícím výsledky vzdělávání je socioekonomický status rodičů. I když to možná není záměr, nastavení vzdělávacích systémů je takové, že vedou k dalšímu zvýhodňování těch, kteří již ve výhodě jsou. Zároveň znevýhodňují ty žáky, kteří mají nejtěžší vstupní podmínky. Nikde ale není řečeno, že se s tím nedá pohnout ani že proti této nerovnováze nemůžeme bojovat. Právě o tom je má kniha. Ukazuje formy vzdělávání, které namísto toho, aby pomyslné nůžky dále rozevíraly, vedou ke snižování rozdílů.
Potřebujeme skutečně chytřejší děti? Není důležitější to, aby žily kvalitní a spokojený život?
Můj argument zní, že čím inteligentnější děti budou, tím větší je šance, že povedou šťastný a naplněný život. Navzdory představám mnoha lidí existuje pozitivní korelace mezi inteligencí a prakticky vším, co považujeme za dobré a žádoucí. V průměru platí, že kdo je chytřejší, ten bude déle žít a těšit se lepšímu tělesnému i duševnímu zdraví. Pravděpodobnost, že se stane obětí násilného činu nebo zranění plynoucích z nehod, u něj bude nižší. Chytřejší jedinec bude kreativnější, svědomitější a zdatnější ve vedení lidí. A také by o sobě řekl, že je spokojený. Kdo by tohle všechno nechtěl?
David Didau (archiv DD)
S výrokem „Tvoje inteligence je něco, co na sobě nemůžeš příliš změnit.“ nesouhlasilo 52 % českých dětí, zatímco v Británii výrok odmítlo 70 % dětí (PISA, 2018). Jak jste toho dosáhli?
Je možné, že to má něco společného s tehdejší popularitou růstového nastavení mysli (growth mindset) Carol Dweck a s poselstvím, které přináší. Samozřejmě je dobře, že tolik mladých Britů je přesvědčeno, že svou inteligenci mohou rozvíjet, nicméně samotné růstové nastavení mysli jim v tom bohužel s největší pravděpodobností nepomůže. Podle mě nezáleží tolik na tom, zda děti věří, že mohou být chytřejší. Tvrdím, že chytřejšími se stáváme tím, čím víc toho víme. A jen minimum lidí by se mi snažilo namluvit, že na tom, kolik toho ví, sami nemohou nic změnit.
Píšete také o neflexibilních znalostech (inflexible knowledge), které bychom zjednodušeně mohli označit za prostá memorovaná fakta, a o flexibilních znalostech (flexible knowledge), díky kterým problematice dokážeme skutečně do hloubky porozumět. Zároveň říkáte, že neflexibilní znalosti jsou základnou pro budování těch flexibilních. Přesto některé děti, rodiče a pedagogy trápí nutnost memorovat fakta. Čím byste je přesvědčil o jejich důležitosti?
Řekl bych, že nedorozumění zde vzniká z omylu, že neflexibilní znalosti a biflování jsou jedno a to samé. Nabytí neflexibilních znalostí je jen prvním krokem k tomu, abychom něco věděli flexibilně. Bohužel se tento proces nedá obejít. Biflování je neefektivním způsobem získávání neflexibilních znalostí. Strategie, o nichž píšu, berou v potaz výsledky výzkumu v oblasti kognitivní psychologie – jako třeba teorie kognitivní zátěže (cognitive load theory) nebo žádoucí obtíže (desirable difficulties). Díky nim může být proces učení znalostí a jejich aplikace podstatně efektivnější.
V Česku probíhá reforma RVP. Sociolog Daniel Prokop z PAQ Research nedávno řekl, že existují dva tábory, které mají k reformě odlišný přístup: jedni chtějí razantní škrtání obsahu až o polovinu a kurikulum zaměřené na to, co je opravdu použitelné, druzí mírnou aktualizaci objemu učiva a klást důraz na zlepšení řemeslných dovedností učitelů. Kam byste se zařadil vy?
Bez dobré znalosti detailů není snadné se k tomu vyjádřit. Avšak pokud bychom měli polovinu znalostí škrtnout, riskovali bychom obrovské rozevření nůžek v neprospěch znevýhodněných žáků. Obyvatelé s vyšším socioekonomickým statusem by našli cestu, jak se s tím popasovat, ale ti nejzranitelnější už ne. Spíš bych navrhoval racionálně vyhodnotit, co můžeme v RVP označit jako významné znalosti (powerful knowledge) — tedy znalosti, které žákům pomohou dělat přesné úsudky a zobecnění o světě kolem nich. A dále v české společnosti identifikovat nejvíce sdílené znalosti (widely shared knowledge) — tedy to, co lidem umožňuje zúčastnit se společenských diskusí. Navrhovaný důraz na vzdělání učitelů může být jedině pozitivní — avšak pod podmínkou, že by se jednalo o praxi podloženou vědeckými důkazy.
Vědecký konsensus považuje explicitní vyučování (explicit instruction) za efektivnější model vyučování než výuku zaměřenou na objevování. U nás je explicitní vyučování novinkou, naopak konstruktivismus a další směry založené na objevování se mezi progresivními školami, rodiči či školní inspekcí těší podpoře. Také vyzdvihované Finsko vyučuje plošně tímto způsobem. Vy tvrdíte, že taková výuka zvýhodňuje žáky nadané a ty z podnětnějšího prostředí. Jak se oba modely výuky liší a na čem své tvrzení zakládáte?
Bylo by chybou se domnívat, že někdejší vzdělávací úspěchy Finska vycházejí z toho, co se v tamním vzdělávání děje posledních deset let. Výsledky Finska v PISA mají už delší dobu sestupnou tendenci. Pokud se tedy chceme dobrat toho, co stálo za jejich někdejšími úspěchy, musíme zkoumat výukovou praxi, která těmto úspěchům předcházela. A při bližším pohledu je vidět, že dřívější finské školství bylo daleko více než dnes založeno na explicitním vyučování. Zatímco model výuky zaměřený na objevování vychází z představy, že když si na něco žáci přijdou sami, naučí se to lépe, explicitní vyučování je založeno na poznání rozdílu mezi tím, jak se učí začátečníci a jak experti v oboru. Nejefektivnějším způsobem, jak něco naučit začátečníka, je výuka pod vedením učitele. Ta trvá tak dlouho, než žák získá jistotu v dané dovednosti. Pak je možné začít podporu učitele redukovat a postupně ji stáhnout zcela. Navzdory představám proponentů objevitelského modelu je klidně možné, že žáci nějaký problém sice zdárně vyřeší, ale i přesto si s ním nezvládnou poradit příště. Děje se to proto, že lidská kognitivní kapacita je striktně omezená. Je možné ji rozšířit řešením problémů nebo získáváním schematických znalostí (schematic knowledge), ale pokud jsou problémy, které mají žáci řešit, komplexní, nemohou dělat obojí naráz. Vědeckých důkazů, které tyto teze podporují, existuje obrovské množství, ale asi nejdostupnější přehled výzkumu k tomuto tématu lze najít na https://www.aft.org/sites/default/files/Clark.pdf.
Vlna vzrušení ohledně umělé inteligence a ChatGPT dorazila během letošní zimy i do české vzdělávací debaty. Jaké změny ve vztahu ke školství jsou se vzestupem AI na obzoru? A do jaké míry změní dostupnost umělé inteligence závěry vaší knihy a vzdělávání jako takové?
My lidé se stáváme chytřejšími tím, čím víc znalostí v nás doslova žije a dýchá. Jistě, chatboti jako ChatGPT mají potenciál stát se mimořádně užitečnými nástroji. Nicméně nejsou náhradou toho, že něco víme. Sám jsem se snažil v poslední době nabýt maximum zkušeností s ChatGPT a viděl jsem, že dokáže podávat vysoce kvalitní odpovědi. To ale mohu říct a zhodnotit jen a pouze díky tomu, že mám dost znalostí na to, abych dokázal odhalit případné chyby a omyly. AI může určitě v mnohém změnit nejrůznější aspekty vzdělávání. Veliký potenciál vidím například v podpoře žáků při psaní slohů a dalších textů anebo i učitelů při přípravách hodin. Bylo by však chybou se domnívat, že dokáže cokoli změnit v konfiguraci lidské kognitivní architektury.
Ukázku z knihy si můžete prohlédnou kliknutím na obrázek výše
Prošli jste si hlasováním o setrvání v EU a zvolili jste brexit. Ovlivnila podle vás inteligence populace, respektive vzdělání společnosti tento výsledek?
Ha! Ano. V průměru platí, že méně vzdělaní lidé hlasovali pro odchod z EU, zatímco ti vzdělanější v ní chtěli zůstat. Máme dobré důkazy o tom, že více času stráveného ve vzdělávacím procesu vede k vyšší inteligenci, a tak si můžeme být celkem jistí, že volba pro odchod z EU nebyla inteligentním rozhodnutím.
V závěru své knihy se zabýváte Gaussovou křivkou v souvislosti s inteligencí a zmiňujete i propast mezi nejméně chytrými lidmi a kognitivní elitou společnosti. Existuje podle vás někdo (nebo něco), komu se za poslední roky reálně ve světě podařilo tuto propast snížit?
Určitě! Celá kniha je argumentem pro to, abychom děti co nejefektivněji učili kulturně bohaté znalosti (culturally rich knowledge) a již zmíněné významné znalosti. Je to ta nejlepší cesta směrem k překonávání této propasti.
Proč by si měl vaši knihu přečíst někdo, kdo ji ještě nečetl? A doporučil byste ji i rodičům?
Kdokoli má zájem zjistit víc o tom, jak probíhá proces učení, jak funguje paměť a jak znalosti ovlivňují naši schopnost myslet, tomu se – věřím – bude líbit. Rodiče mohou z knihy těžit stejně jako učitelé. Není to ale kuchařka. Spíš jde o předložení a prozkoumání vědeckých důkazů. Ty tvoří argumentační řetězec, který říká, že pokud věříme v sociální spravedlnost a jsme politicky progresivní, pak bychom měli napnout maximum sil jedním směrem: dopomoci doopravdy všem dětem tomu, aby byly chytřejší.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s Pavlem Bobkem
Pavel Bobek se stal učitelem v Anglii. V Londýně učil na oceňované veřejné škole v přistěhovalecké čtvrti. Aktuálně působí v Praze na ZŠ Solidarita. Je členem Otevřeno a Učitelské platformy. Věnuje se zejména popularizaci výzkumu ve vzdělávání a jeho implikacím pro každodenní učitelskou praxi. V roce 2022 byl jedním z finalistů soutěže Global Teacher Prize Czech Republic.